Před nedávnem mi bylo pětatřicet, a možná to je ten důvod, že víc přemýšlím o sobě, svém životě, svém světě...
Dětství nic moc strávené po nemocnicích, doma máma s tátou, kteří vytvářeli spíše dusno, než milující atmosféru správné rodiny. Velmi brzy jsme si s bráchou našli únikovou cestu v podobě turistického oddílu. Chvíle strávené v oddíle patřily k nejšťastnějším v mém životě. Pak střední škola, po maturitě podřadná práce, protože dokud bydlím pod máminou střechou, tak na pracák nepůjdu.... Vztah, svatba, manželství.... Manželství je asi nějaké tajné zaklínadlo, nebo tak něco, nebo alespoň v mém případě asi bylo, protože před svatbou to bylo v pohodě, a do měsíce od svatby jsem koukala, jakého člověka jsem si to vlastně vzala! Kdo to je, vždyť ho vlastně neznám ani po roce a půl soužití! Těhotenství, narození syna a doma dusno, nedýchatelno, vydržela jsem to tři roky, a pak jsem si řekla dost! Nechci, aby mé dítě vyrůstalo v takových podmínkách jako já, aby se pak snažilo utíkat z domu co to dá. To tedy ne! Rozvod.
Už během rozvodu jsem se poznala se svým nynějším partnerem. Tenkrát jsem vůbec nevěděla co si s tím mám počít. Najednou přišla láska, naprosto nečekaně... Hezké věci se špatně odmítají, tak jsem si říkala, někdy je lepší nechat věci plynout. Bylo to moudré rozhodnutí. Během rozvodu i po něm to bylo hrozné, ale měla jsem někoho kdo mě držel a kdo mi pomáhal, tak jsem to mohla všechno ustát a zvládnout...
Zjistila jsem, že čekám další dítě, ač to nebyl plán, a v podstatě se stal malý zázrak, na miminko jsme se moc těšili. A já si to užívala, stále v poklusu, ale užívala. Doma klid a pohoda, a venku stresy s exmanželem, ale to zázemí, to zázemí funguje dodnes. Náš syn už má 7 let, a stále fungujeme jako rodina. Další svatba se sice nekonala, ale ničemu to nevadí, a třeba jednou kdo vi...
Už se uklidnila i situace s exmanželem, starší syn už má 10 let, už si to řídí sám. Když chce jít k tátovi jde, když nechce nejde. Asi před pěti lety, když se můj život začal uklidňovat a stabilizovat, řekla jsem si, že je načase starat se taky sama o sebe. Přece když nebudu já v pořádku, jak můžou být mé děti?
Za těch pět let jsem prošla velkými změnami, a jsem za to ráda. Najednou jsem si uvědomila, že nechci jen vzdychat nat tím, jak těžký život jsem dřív měla, to je mi přece k ničemu. Můžu být na sebe přece pyšná, dokázala jsem vzít vše do svých rukou, převzít odpovědnost, dokázala jsem se rozvést, dokázala jsem se rozhodnout vytvořit dětem šťastnější domov, než jsem měla já. To je přece krásné! Z neustálého pesimismu a otrávenosti jsem se dokázala "přerodit" v pozitivního člověka, razícího pozitivní myšlení, a myšlenku toho, že vše se nějak vyřeší, a že život nám dává přesně to, co v danou chvíli uneseme, a co v danou chvíli potřebujeme.... Jsem pyšná na to, že jsem se dokázala vymanit ze stereotypů, které jsem si nesla už od dětství, a nestydím se za to. Je třeba, abychom se všichni chválili a byli na sebe pyšní i za úplné maličkosti....



