Byla jednou jedna stará, vetchá žena, které zrovna zemřel milovaný manžel. Odešla tedy bydlet k synovi a jeho manželce a dceři. Den za dnem se jí zhoršoval zrak a přestávala slyšet. Ruce se jí třásly tak, že hrášek z jejího talíře se rozběhl po celé podlaze a polévka se vylila na podlahu. Syna a snachu nepořádek, který dělala, velice zlobil, a jednoho dne si řekli, že už toho bylo dost. Nachystali pro stařenku v koutě u skříně malý stolek a ona musela od té doby na tomto místě jídat sama. Dívala se na ně s uslzenýma očima přes celý pokoj, ale oni jí nevěnovali během jídla pozornost, leda snad jí vynadali, když náhodou upustila příbor.
Jednoho večera před jídlem si dcerka hrála se stavebnicí. "Co stavíš?" ptal se jí otec se zájmem. "Stavím malý stolek pro tebe a maminku, abyste u něj mohli jednou jíst, až budete staří," odvětila holčička. Do otce s matkou jako by po té větě udeřil blesk. V tu chvíli pochopili a začali plakat. Uvědomili si, co způsobili. Ten večer se stařenka vrátila při večeři na svoje místo u jejich stolu a od té doby znovu jídávala s nimi. A když něco utrousila na zem nebo když jí spadla vidlička, nikomu to již nevadilo.
Z knihy Mnich, který prodal své ferrari


