close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Louise L. Hay

2. prosince 2014 v 16:13 | Petty |  Co mě zajímá
Louise L. Hay je mou velmi oblíbenou autorkou. Její knížky mi velice pomohly, když jsem se plácala ve svých problémech atd. Tato žena mě naučila žít, vnímat to podstatné a důležité, aby život stál za to, protože život stojí za to! A tohle je její příběh:


Když mi bylo osmnáct měsíců, mí rodiče se rozvedli. Nevzpomínám si, že bych to prožívala nějak špatně. S hrůzou si však vzpomínám na dobu, kdy má matka začala pracovat v domě svého zaměstnavatele a mne dala do cizí péče. Vybavuji si, že jsem tři týdny nonstop brečela. Lidé, kteří se o mě starali, už to nemohli vydržet a nakonec matku donutili zařídit to tak, aby si mě mohla vzít zpátky. Dnes obdivně žasný nad tím, jak to všechno mohla jako rozvedená žena zvládat. Tehdy mě ale nic takového nezajímalo a jen jsem měla pocit, že se mi nedostává láskyplné pozornosti jako kdysi předtím.
Nikdy mi nebylo jasné, zda se matka provdala za mého nevlastního otce z lásky, nebo jen proto, aby nám zajistila nový domov. Ale každopádně to nebylo dobré rozhodnutí. Ten muž byl vychován v Evropě v přísném německém prostředí, kde vládl tvrdý řád, a nikdy nepochopil, že rodina může fungovat i jinak. Má matka otěhotněla, narodila se mi sestra a pak na nás ve třicátých letech dolehla hospodářská krize a stejnou krizi jsme prožívali i v nevlídném domově. Tehdy mi bylo pět let.
A jako by tohle všechno nestačilo, právě v té době mě znásilnil náš soused, nechutný starý ožrala. Dodnes mám v živé paměti lékařský posudek, protože z toho byl soudní případ, jehož jsem byla hlavním svědkem. Ten muž dostal patnáct let a šel sedět. Neustále jsem slýchala, že to "byla moje vina", tak jsem žila hodně let ve strachu, že až ho pustí, vrátí se a pomstí se mi za to, že jsem ho poslala do vězení.
Téměř celé dětství jsem musela snášet fyzické a sexuální ponižování a k tomu jsem ještě hodně tvrdě pracovala. Mé sebevědomí bylo stále menší a menší a měla jsem pocit, že si vlastně vůbec nic nezasloužím. A tenhle názor jsem vysílala do okolního světa.
Ve čtvrté třídě se stalo něco, co bylo typickým vyjádřením mého tehdejšího života. Ve škole se konala slavnost, na níž bylo několik dortů. Děti chodící do téhle školy žily v poklidných rodinách patřících do střední vrstvy, tedy všichni kromě mě. Já nosila levné oblečení, vlasy zastřižené tak, že vypadaly jako směšný bobek, na nohou vysoké černé botky a táhl ze mě syrový česnek, který jsem musela jíst každý den, protože "zaháněl červíky". Nikdy jsem nejedla dort. Nemohli jsme si to dovolit. Jedna stará paní ze sousedství mi každý týden dávala deset centů a na narozeniny a Vánoce jsem od ní dostávala jeden dolar. Oněch deset centů šlo do rodinného rozpočtu a za ten dolar mi jednou za rok koupili ve výprodeji spodní prádlo.
Toho dne, kdy se ve škole konala slavnost, tam bylo hodně dortů a když je rozkrájeli, všechny děti, které si mohly dát dort skoro každý den, dostaly dva nebo tři kusy. Když učitelka došla až ke mně (byla jsem samozřejmě poslední na řadě), žádný dort na mě nezbyl. Ani jeden kousek.
Dnes je mi jasné, že jsem tehdy na tom konci fronty stála bez jediného kousku dortu jen kvůli svému "předem danému přesvědčení", že jsem bezvýznámná a nic si NEZASLOUŽÍM. Bylo to MÉ schéma. A ONI byli jen odrazem mých názorů.
Když mi bylo patnáct, nedokázala jsem dál snášet sexuální zneužívání a utekla jsem z domova i ze školy. Začala jsem pracovat jako číšnice a přišlo mi to mnohem snazší než všechna ta dřina, kterou jsem musela dělat doma.
Zoufale jsem toužila po lásce a citu, ale sebevědomí jsem měla na nule a ochotně jsem dávala své tělo každému, kdo na mě byl hodný; a těsně po šestnáctých narozeninách se mi narodila holčička. Měla jsem pocit, že bych ji nemohla sama vychovávat, tak jsem jí našla hezký domov plný lásky. Objevila jsem jeden manželský pár toužící po dítěti. Poslední čtyři měsíce jsem bydlela v jejich domě a když jsem šla do porodnice, dala jsem dítěti jejich jméno.
Za takových okolností jsem si nemohla užívat radosti mateřství a měla jsem neustále pocit ztráty, viny a hanby. Tehdy bylo něco takového velká ostuda a bylo třeba řešit to co možná nejrychleji. Vzpomínám si jen, že měla stejně velké a zvláštní prsty u nohou jako já. Kdybychom se někdy setkaly, určitě bych ji podle nich poznala. Z toho domu jsem odešla, když bylo dítěti pět dní.
Vrátila jsem se domů a své matce, která stále hrála roli oběti, jsem řekla: "Pojď se mnou, tady už být nemůžeš. Já tě od tud odvedu." Ona se mnou odešla a mou desetiletou sestru, která byla tatínkův mazlíček, nechala doma otci.
Pomohla jsem matce najít práci v jednom hotýlku a sehnala jí byt, kde se cítila volně a příjemně. A já měla pocit, že jsem tím splnila svou povinnost. Se svou přítelkyní jsem odjela do Chicaga, kde jsme chtěly strávit měsíc - a byla jsem pryč celých třicet let.
V mém raném dětství se násilí, jemuž jsem byla vystavena, spojilo s pocitem bezvýznamnosti, který jsem neustále vyživovala, a přitahovala tak do svého života muže, kteří se ke mně chovali dost krutě a často mě bili. Zbytek života jsem mohla strávit spíláním na muže a nejspíš bych stále prožívala totéž. Díky pozitivním zážitkům v práci však postupně rostlo mé sebevědomí a tenhle typ mužů začal z mého života mizet. Už jsem se nechtěla řídit starým podvědomým přesvědčením, že si tak špatné zacházení zasloužím. Neodsuzuji je za jejich chování, protože nebýt "mého schématu", nevstupovali by do mého života. Dnes ani nevím, že muži ubližující ženám vůbec existují. Naše schémata se už nepřitahují.
V Chicagu jsem stávila pár let a živila se různými podřadnými prácemi a pak jsem odešla do New Yorku, kde se na mne usmála štěstěna a já se stala vyhledávanou modelkou. Pracovala jsem pro slavné návrháře, ale ani to příliš nepozvedlo mé sebevědomí. Byla to jen další příležitost, abych na sobě hledala mnohé chyby. Odmítala jsem uznat, že jsem krásná.
Ve světě módy jsem strávila mnoho let. Seznámila jsem se s úžasným a vzdělaným anglickým džentlmenem a provdala se za něj. Cestovali jsme po světě, setkávali se s příslušníky královské rodiny, a dokonce jsme večeřeli v Bílém domě. Byla jsem modelka a měla báječného manžela, a přesto jsem si nevěřila až do doby, kdy jsem začala pracovat na svém nitru.
Po čtrnácti letech manželství mi jednoho dne můj choť oznámil, že se chce oženit s jinou ženou, a stalo se to právě v době, kdy jsem začínala věřit, že dobré věci mohou trvat věčně. Úplně mě to vyřídilo. Čas však plynul a já žila dál. Cítila jsem, že se můj život mění, což na jaře potvrdil i jakýsi numerolog, když mi řekl, že jistá drobná událost, k níž dojde na podzim, zcela změní můj život.
Byla to událost tak drobná, že jsem si to uvědomila až o několik měsíců později. Úplnou náhodou jsem zašla na setkání organizace zvané Church of Religious Science v New York City. Věci, které říkali, pro mě byly novinkou, ale cosi uvnitř mě nabádalo: "Věnuj tomu pozornost", a tak jsem to udělala. Chodila jsem nejen na jejich nedělní bohoslužby, ale navštěvovala jsem i víkendové kurzy. Svět krásy a módy mě přestal zajímat. Kolik let bych ještě mohla strávit měřením svého pasu nebo úpravou obočí? Utekla jsem ze střední školy a nikdy jsem nic nestudovala, a teď se ze mě najednou stala dychtivá studentka a hltala jsem všechno, co mi přišlo pod ruku a týkalo se to metafyziky a léčení.
Church of Religious Science se stal mým novým domovem. Ačkoli převážná část mého života fungovala jako dřív, má nová studia začala vyžadovat stále víc a víc času. Vybavuji si, že po třech letech jsem pokročila tak daleko, že jsem mohla požádat, abych od své církve dostala oprávnění k provádění vlastní praxe. Složila jsem zkoušky a tak jsem před mnoha lety začala - jako poradce v rámci této církve.
Byl to skromný začátek. V té době jsem prováděla transcendentální meditaci. Má církev nenabízela pro následující rok žádné školení, které by mě zajímalo, tak jsem se rozhodla, že udělám něco sama pro sebe. A stávila jsem půl roku v Iowě na škole ve Fairfieldu - na MIU neboli Maharishi International University.
Tehdy to pro mě bylo skvělé místo. V prvním ročníku jsme každé pondělní ráno začínali nový předmět a byly to věci, o nichž jsem jenom slýchala, jako třeba biologie, chemie, a dokonce i teorie relativity. Každé sobotní ráno byl test. V neděli jsme měli volno a v pondělí ráno se začínalo nanovo.
Nebyla tam žádná rozptýlení tak příznačná pro můj život v New York City. Po večeři jsme vždycky šli do svého pokoje a tam studovali. Byla jsem nejstarší z koleje a vychutnávala jsem si každý okamžik. Nesmělo se tam kouřit, pít alkohol ani užívat drogy a čtyřikrát denně jsme meditovali. Když jsem pak odjížděla, myslela jsem, že na letišti zkolabuji z oblaků cigaretového kouře.
Vrátila jsem se do New Yorku a žila dál svůj život. Zanedlouho jsem se zapojila do dalšího studijního programu. V rámci církve jsem byla velmi aktivní a pomáhala jsem se společenskými akcemi. Začala jsem přednášet na poledních setkáních a setkávala jsem se s klienty. A velmi rychle se z toho stalo zaměstnání na plný úvazek. Tato práce mě inspirovala k napsání knihy Miluj své tělo, na jejímž počátku byl jednoduchý přehled metafyzických příčin fyzických nemocí těla. Přednášela jsem, cestovala a pořádala menší kurzy.
Pak mi jednoho dne diagnostikovali rakovinu.
Při mé minulosti, jsem jsem byla jako pětiletá znásilněna a žila v cizí rodině, nebylo divu, že se rakovina projevila právě ve vaginální oblasti.
Propadla jsem panice, stejně jako každý, kdo se dozví, že má rakovinu. Ale díky práci s klienty jsem věděla, že mentální léčba funguje, a teď mi byla dána možnost dokázat to sama na sobě. Napsala jsem přeci knihu o myšlenkových vzorcích a věděla jsem, že rakovina je nemoc vznikající z hlubokého odporu, jenž je ukrýván tak dlouho, až doslova užírá své tělo. Po celé dětství jsem se odmítala zbavit zlosti a odporu k "nim". Ale teď už nebylo času nazbyt a já měla sebou spoustu práce.
Slova nevyléčitelná nemoc, která tolik lidí děsí, pro mě znamenají, že že ona daná věc se nedá vyléčit vnějšími prostředky a že je třeba hledat léčbu uvnitř. Kdybych šla s rakovinou na operaci, ale neodstranila mentální schémata, která ji vytvořila, pak by doktoři do Louisi řezali tak dlouho, až by z ní nic nezbylo. A ta představa se mi nelíbila.
Kdybych podstoupila operaci a odstranili mi nádor, a já se zároveň zbavila mentálního schématu způsobujícího rakovinu, už by se nevrátila. Pokud se rakovina nebo nějaká jiná nemoc vrátí, není to podle mě způsobeno tím, že "všechno nedali pryč", ale hlavně proto, že pacient neprodělal žádnou mentální změnu. Takže znovu vytvoří stejnou nemoc, většinou jen v jiné části těla.
Jsem přesvědčena, že odstraním-li mentální schéma vytvářející rakovinu, není třeba provádět operaci. A tak jsem hrála o čas a doktoři mi neochotně dali tři měsíce, když jsem prohlásila, že nemám dost peněz.
Ihned jsem převzala odpovědnost za svou léčbu. Četla jsem a studovala všechno, co se dalo najít o alternativních způsobech napomáhajících mému léčebnému procesu.
Zašla jsem do několika obchodů se zdravou výživou a koupila si každou knížku, která se zabývala rakovinou. Chodila jsem do knihovny a dál a dál studovala. Seznámila jsem se s reflexologií nohou a terapií tračníku a zjistila, že obě metody jsou pro mě velmi přínosné. A byla jsem dovedena k těm pravým lidem. Když jsem si prostudovala reflexologii nohou, chtěla jsem najít někoho, kdo ji provádí. Navštívila jsem jednu přednášku a přestože většinou sedávám v přední řadě, toho večera mě cosi donutilo sednout si až dozadu. Během minuty přišel muž a posadil se vedle mne - a hádejte, kdo to byl? Terapeut zabývající se reflexologií nohou a chodící za svými klienty domů. Celé dva měsíce ke mně chodil třikrát týdně a ohromně mi pomohl.
Zároveň mi bylo jasné, že se musím mít ráda mnohem víc než dosud. V dětství jsem se s láskou často nesetkávala a nikdo se nikdy nesnažil, abych se ve vztahu k sobě cítila dobře. Přijala jsem "jejich" přístup vyznačující se neustálými výčitkami a kritikou, a ten se stal mou druhou přirozeností.
Během práce pro církev jsem si uvědomila, že je pro mne správné a zcela podstatné, abych milovala a přijímala sebe sama. A přesto jsem to stále odkládala - jako dietu, kterou chcete držet až od zítřka. Teď už jsem to však nemohla dál odkládat. Zpočátku nebylo snadné dělat takové věci, jako stát před zrcadlem a říkat: "Louiso, miluji tě. Opravdu tě miluji." Byla jsem ale vytrvalá a postupně jsem zjišťovala, že se dějí věci, které bych v minulosti sama sobě vyčítala, ale teď, díky cvičení před zrcadlem a další práci, jsem to už nedělala. Činila jsem jisté pokroky.
Bylo mi jasné, že se musím zbavit odmítavých postojů ze svého dětství. A rozhodující pro mě bylo skoncovat s pocitem viny. Je pravda, že jsem prožila velmi těžké dětství a lidé mě hodně zneužívali - mentálně, fyzicky i sexuálně. Od té doby však uplynulo už mnoho let a není to omluva za to, jak se k sobě chovám dnes. Rakovina mi doslova užírala tělo, protože jsem nedokázala odpouštět.
Bylo načase, abych ty nepříjemnosti sama překonala a začala CHÁPAT, jaké prožitky mohou vytvářet lidé chovající se tímto způsobem k dítěti.
S pomocí dobrého terapeuta jsem uvolňovala starou potlačovanou zlost tím, že jsem bušila do polštářů a vztekle ječela. A hned jsem se cítila čistší. Pak jsem začala dávat dohromady střípky příběhů, které mi vyprávěli rodiče o svém dětství. Náhle jsem viděla jejich životy z mnohem širšího pohledu. Byla jsem dospělá a hodně věcí jsem lépe chápala, a proto jsem už byla schopna soucítit s jejich bolestmi, a pocit viny pomalu mizel.
Kromě toho jsem sehnala skvělou odbornici na zdravou výživu, a ta mi pomohla pročistit a detoxikovat mé tělo od těch děsných jídel, kterými jsem se tolik let živila. Zjistila jsem, že taková strava se hromadí a vytváří toxické tělo. A stejně se hromadí negativní myšlenky a vytvářejí toxické prostředí v mysli. Dodržovala jsem velmi přísnou dietu se spoustou zeleniny. Během prvního měsíce jsem třikrát týdně procházela terapií tračníku.
Na operaci jsem nešla - a výsledkem důkladného a mentálního i fyzického pročištění bylo, že šest měsíců od mé diagnózy byli lékařští odborníci nuceni přiznat to, co jsem už dávno věděla - že po rakovině nezbyla ani stopa! A já jsem z osobní zkušenosti věděla, že NEMOC SE DÁ VYLÉČIT, JSME-LI OCHOTNI ZMĚNIT ZPŮSOB MYŠLENÍ, VĚŘIT A JEDNAT!
V životě se občas ukáže, že věci které jsme považovali za velkou tragédii, jsou tím největším přínosem. Z této zkušenosti jsem se hodně poučila a začala si úplně jinak vážit života. Náhle jsem viděla, co je pro mě opravdu důležité, a konečně jsem se rozhodla opustit New York, kde mi chyběla příroda a vadilo mi jeho extrémní počasí. Někteří mí klienti tvrdili, že pokud je opustím, tak "umřou", ale já je ujistila, že dvakrát ročně dorazím a zjistím, jaké udělali pokroky, a navíc se můžeme vždycky spojit po telefonu. A tak jsem sbalila věci a pomalu se vydala vlakem do Kalifornie, kde jsem si za výchozí bod zvolila Los Angeles.
I když jsem se tam před mnoha lety narodila, neznala jsem tam skoro nikoho kromě své matky a sestry, které v té době bydlely na okraji města asi hodinu cesty od sebe. Nikdy jsme si nebyly blízké ani otevřené, a přesto pro mě bylo nepříjemným překvapením, když jsem zjistila, že matka je už pár let slepá a nikdo se neobtěžoval mi to sdělit. Má sestra byla příliš "vytížená" a neměla na mě čas, tak jsem ji nechala být a začala si budovat nový život.
Hodně dveří mi otevřela moje kniha Miluj své tělo. Začala jsem chodit na všechna setkání typu New Age, jaká jsem kde objevila. Představila jsem se, a když se to hodilo, dala jsem jim výtisk své knihy. Během prvních šesti měsíců jsem často chodívala na pláž, protože jsem věděla, že budu mít postupně stále více práce a nezbude mi už tolik času na zábavu. Pomalu se objevovali klienti. Občas mě požádali o přednášku a podle toho, jak se všechno skládalo dohromady, bylo jasné, že jsem v Los Angeles vítána. A za pár let jsem se přestěhovala do krásného domu.
Můj nový životní styl v Los Angeles byl pro mé vědomí vycházející z raného dětství opravdu obrovským skokem. Všechno šlo naprosto hladce, Jak rychle se může náš život změnit.
Jednou v noci mi zavolala má sestra, která se ozvala poprvé po dvou letech. Řekla mi, že naše matka, jíž bylo tehdy devadesát, byla slepá a téměř hluchá, upadla a narazila si záda. V jediném okamžiku se tak moje matka změnila ze silné nezávislé ženy v bezmocné dítě trpící velkými bolestmi.
Narazila si záda a zároveň prorazila tajemnou zeď obklopující mou sestru. Konečně jsme všechny začaly komunikovat. Zjistila jsem, že i sestra má tak vážné problémy s páteří, že nemůže pořádně sedět a chodit, protože má neustálé bolesti. Trpěla tiše a její manžel netušil, že je nemocná, přestože už vypadala jako anorektička.
Matka strávila v nemocnici měsíc a pustili ji domů. Nebyla však schopna se o sebe postarat, tak jsem ji vzala k sobě.
Ačkoli jsem důvěřovala procesu života, netušila jsem, jak to všechno budu zvládat, a proto jsem požádala Boha: "Dobře, tak já se o ni postarám, ale ty mi musíš pomoct a poskytnout mi trochu peněz!"
Nové situaci jsme se musely přizpůsobit obě dvě. Matka přijela v sobotu a následující pátek jsem musela na čtyři dny odjet do San Franciska. Jet jsem tam opravdu musela, ale nemohla jsem ji nechat samotnou doma. Řekla jsem: "Bože, ty to zvládneš. Potřebuji do odjezdu najít tu pravou osobu, která nám pomůže."
Ve čtvrtek se ona úžasná osoba "zjevila" a nastěhovala se ke mně, aby mi vedla domácnost a starala se o mou matku. Bylo to další potvrzení mého základního přesvědčení: "Vše, co potřebuji vědět, je mi odhaleno, a vše, co potřebuji, ke mně přichází podle božského řádu."
Uvědomila jsem si, že znovu nastává doba lekcí. Byla to příležitost vyházet zbytky harampádí z dětství.
Moje matka mě nedokázala ochraňovat, když jsem byla malá; a já se teď o ni dokázala a musela postarat. Byla jsem opět s matkou a sestrou a začalo se odvíjet nové dobrodružství.
Další výzvou bylo poskytnutí pomoci sestře, která mě o to požádala. Dozvěděla jsem se, že když jsem před mnoha lety zachránila matku, zaměřil nevlastní otec svůj hněv a pocit ublíženosti proti sestře a ta si potom vybrala svou dávku krutého ponižování.
Uvědomila jsem si, že to, co se projevilo jako fyzický problém, navíc ještě umocňuje strach a napětí plus přesvědčení, že není nikdo, kdo by jí pomohl. A teď tu byla Louise, která nechtěla být zachránce, ale chtěla sestře poskytnout možnost zvolit si v tomto období života cestu vedoucí k dobrému zdraví.
Pomalu jsme to celé rozmotávaly a pokračujeme v tom dodnes. Postupujeme krok za krokem a já jí poskytuji bezpečné zázemí, zatímco ona prozkoumává různé způsoby léčení.
Má matka to zvládá velmi dobře. Cvičí čtyřikrát denně a dělá to, jak nejlépe může. Její tělo je silnější a pružnější. Pořídila jsem jí naslouchátka a ona začala jevit mnohem větší zájem o život. Navzdory její křesťanské víře jsem ji přesvědčila, aby si z očí odstranila šedý zákal. Má obrovskou radost, že zase vidí, a pro nás je úžasné vidět svět jejíma očima. A ona je nesmírně šťastná, že může opět číst.
Konečně je čas na to, abychom si s matkou sedly a povídaly si tak, jak to nikdy předtím nešlo. Vznikl mezi námi zcela nový vztah. Dnes už se dokážeme uvolnit, plakat, smát se a objímat se. Občas se trefí do mých citlivých míst, což je pro mě signálem, že jsou ještě mnohé věci, jichž se musím zbavit.

* * *

Má matka před pár lety poklidně opustila tuto planetu. Moc mi chybí a stále ji miluji. Společně jsme dokončily, co bylo třeba, a teď jsme obě svobodné.

Louise L. Hay
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama