Zhruba před měsícem jsem byla na kineziologii. A paní kinezioložka mi dala za úkol vybarvit si tuhle mandalu. Snad se mi to "dobře" podařilo, ale co je vlastně dobře? 

Jéje, a teď se mi připomněla jedna příhoda mého staršího syna. Stalo se to letos před Velikonocemi. Jak už to na základních školách bývá měli velikonoční dílny. Mimo jiné donesl syn nabarvené vajíčko. Když jsem ho uviděla, tak jsem se lekla, že má můj syn nějaké trápení, protože vajíčko bylo poněkud depresivní, alespoň na mě to tak působilo. Nic jsem neřekla, vajíčko jsem pochválila, a dumala nad tím, co se děje...

Asi za dva dny za mnou syn přišel, a povídá: "Mami, víš proč je to mé vajíčko tak škaredé? Já na něm měl úplně jiné barvy. Měl jsem tam modrou, zelenou, červenou a žlutou, ale paní učitelka mi řekla, že to mám hrozné, že tam mám samé germánské barvy, ať to nějak spravím a použiju víc velikonočních barev, tak jsem se naštval a udělal jsem takové... A mami, co jsou to ty germánské barvy?"
No, co na to říct... Na jednu stranu se mi ulevilo, protože můj syn problém nemá, nebo alespoň takový, že by měl černo na duši. Germánské barvy jsem mu vysvětlit nedokázala, protože pro mě jsou to prostě barvy. Uznávám teplé a studené odstíny, tmavé a světlé odstíny, ale germánské barvy mi nic neříkají... Tahle příhoda mě však donutila přemýšlet o našem školství a kam směřuje. Dle mého názoru by výtvarná výchova a v tomhle případě dokonce velikonoční dílny by měly být známkovány velmi "shovívavě" a nebo vůbec ne. Není v podstatě jiný předmět kde má dítě šanci se realizovat a dělat věci dle toho jak to cítí. V matematice a podobných předmětech je vše dané. Naučit se postupy, vzorečky atd., tam nemá kde uhnout, dějepis, přírodopis tam se naučí co má v sešitě a tak dále a tak dále. Ve výtvarné výchově se však může odvázat (nebo by tu možnost měl mít) a zvolit si barvy podle sebe... Dost mě to zarazilo a vytočilo zároveň, ale ze zkušeností minulých vím, že nemá cenu chodit do školy a snažit se něco řešit. Už jednou jsme byli nuceni změnit školu, a taky by se mohlo stát, že by nám brzy došly školy... Bylo mi z toho smutno....

No, to je jen taková vzpomínka, ale teď už ta slíbená mandala, poněkud veselejší, jako mé poděkování za každé nové ráno...



