Tuhle noc všichni známe jako "pálení čarodějnic". Jedná se tedy o Filipojakubskou noc nebo také se jí říká Valpuržina noc.
Tento keltský svátek, kterým začíná kalendářní léto a s ním také období radosti a života, přičemž také Zemi začíná vládnout žena - bohyně lásky a žití, jejíž vláda skončí zase 31. října. V tuto noc se za starých časů zhasínaly všechny ohně v domě, a to proto, aby Bůh temnoty mohl v klidu odejít do podzemí. Ráno, 1. května se zažehnul nový oheň.
Název Filipojakubská noc vznikl podle církevních svátků svatého Filipa a Jakuba. Jak praví legenda svatý Filip a svatý Jakub se jedné noci ukryli v jednom domě před Židy. Tito si dům, v němž byli svatí ukryti, ozdobili zelenou větvičkou, aby jej ráno poznali. Téže noci však sestoupil z nebes anděl a položil stejnou větvičku na každé stavení v okolí. Židé tedy ráno nepoznali, ve kterém domě se apoštolové ukrývají a ti tak mohli utéci. Od té doby si lidé na Hlučínsku večer před svátkem sv. Filipa a Jakuba zdobí vrata zelenými větvičkami. Svátek sv. Filipa a Jakuba připadá na 3. května, ale je pohyblivý, protož se vždy slaví s prvním jarním úplňkem.
Noc z 30. dubna na 1. května byla pokládána za magickou. Svátek se původně pravděpodobně slavil o úplňku, jenž byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétají na čarodějnický sabat, a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. Lidé také věřili například v otevírání různých jeskyní a podzemních slují, ve kterých jsou ukryty poklady. Hlavním smyslem tohoto starého lidového zvyku byla pravděpodobně oslava plodnosti. Na ochranu před čarodějnicemi (původně před zlými duchy a démony obecně, čarodějnice jsou až výsledkem inkvizičních procesů) se na vyvýšených místech zapalovaly ohně. Postupem času se z těchto ohňů stávalo "pálení čarodějnic". Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala se do výšky. Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek k zajištění plodnosti, jindy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti.

Svatá Valpurga:
Svatá Valpurga (Walpurga), sestra sv. Vilibalda, s nímž přišla z Anglie do Němec a stala se abatyší kláštera hildesheimského u Eichstättu. Zemřela r. 778 a památka její světí se 1. května. Noc před 1. květnem (Walpurgisnacht) má v Němcích týž význam jako u nás noc filipojakubská: v tu noc sletují prý se čarodějnice na Blocksberku a tam provozují svoje rejdy ve spolku se satanášem. Goethe vylíčil tento výjev v 1. díle svého Fausta. Svatá Valpurga nebyla ovšem čarodějnicí, ale naopak měla před čarodějnými mocnostmi ochraňovat. Proslula jako bylinářka a léčitelka.
(Ottova encyklopedie)


